Stres z nebezpečného prostredia

Nebezpečné prostredie

Mnozi lidé jsou nejen přesvědčeni, že naše prostředí je nebezpečné, ale že jeho nebezpečnost stále vzrůstá. Pro mnohé toto představuje větší výzvu, než jsou schopni snést.

Nicméně pravdou je, že prostředí je děláno, aby vypadalo mnohem nebezpečnější, než ve skutečnosti je.

Velký počet lidí se profesionálně zabývá výrobou nebezpečného prostředí. To jsou profese, pro jejichž existenci je nebezpečné prostředí nutné. Například politici, policisté, novináři, majitelé pohřebního ústavu a další. Tito lidé s nebezpečným prostředím „obchodují”. Je to jejich hlavní podpora. Cítí, že pokud by nepřesvědčili lidi o tom, že prostředí je nebezpečné, tak by okamžitě zkrachovali. Mají tedy velký zájem na tom, aby udělali prostředí mnohem nebezpečnější, než ve skutečnosti je.

Prostředí je dost nebezpečné už takové, jaké je.

Jeden čas byla propagována představa, že určité společnosti nedosahovaly pokroku, protože jejich prostředí jim neposkytovalo dostatečnou výzvu. Jeden z těch, kdo tuto myšlenku propagoval, byl anglický historik a filozof Arnold Toynbee (1889―1975). Myslel si, že takové oblasti jako Mexiko nedělají pokrok právě z tohoto důvodu. Nicméně Toynbeeho představa na toto téma vznikla v prostředí věže ze slonoviny, kdy seděl v knihovnách a četl knihy. Sám však nikdy nevyšel ven, aby si s nějakými Mexičany pohovořil.

Tak Toynbee s velkými závěrečnými vykřičníky, následovanými bezpočetnými univerzitními tituly, prohlásil: „Důvod, proč Mexičané nejsou úspěšní, je to, že jejich prostředí jim neposkytuje dostatečnou výzvu. Důvod, proč Jižní Amerika není nadějnou průmyslovou mocností, je nedostatečná výzva v prostredí. Důvodem, proč Afričané nepokročili civilizačne dále, je, že prostředí jim neposkytuje dostatečnou výzvu.”

Co o tom vůbec Toynbee věděl? Strávil veškerý svůj čas v koutech knihoven čtením knih psaných lidmi, kteří strávili všechny své dny v knihovnách! Takto se o životě nikdo nikdy nic nenaučí.

Jeden další příklad: na Filipíny dorazí smělý energický bílý muž a radí rodilým Igorotům (kmen, který obývá severní horskou oblast Filipín) – a říká: „Pokud si prosekáte cestu z vesnice dolů k řece, pak stačí vzít ráno káru taženou býkem a naplnit nádrž vodou a přivézt ji zpět do vesnice a vaše ženy nebudou muset vážit tak dlouhou cestu k řece. Měli byste se hned pustit do této veřejně prospěšné práce.”

A je absolutně rozhořčen nad tím, že se okamžitě nedají do práce podle jeho návrhu, a odchází s myšlenkou: „Aha! Tito lidé nemají ve svém prostředí dostatečnou výzvu. Nic, s čím by si mohli změřit síly, žádná ctižádost. Ne jako my na Západě – my máme v našem prostředí výzvu.”

Měl tento člověk výzvu ve svém prostředí? Máma ho krmila ovesnou kaší přímo do pusy, táta podepisoval všechny ty šeky, když studoval univerzitu, a jeho cesta byla dlážděná ve všech směrech mašinérií a vozidly. Jeho prostředí bylo již dokonale poraženo, takže si samozřejmě mohl svou smělost dovolit.

Ale jaké je ve skutečnosti prostředí Igorota sedícího u ohně a naslouchajícího tomuto bílému muži, který mu říká, jak si má prosekat cestu k řece? Tento Igorot má chlapečka, kterého velice miluje, ale ví, že tento chlapeček má, kvůli nemocem a špatné stravě, do svých sedmi let velmi slabou šanci na přežití. Ví, že když přijdou deště, že to nebudou pouze příjemné lehké deště, ale že vyplaví všechna semena ze země a roztlučou pole na kusy. A pokud se mu z toho podaří cokoli zachránit, možná bude žít o pár měsíců déle. Ví, že stačí, aby prošel pod špatným stromem, a uštkne ho jedovatý had a bude s ním konec. Jinými slovy, on už ví, že nemůže žít, tak co by se snažil?

Jinak řečeno, mnohé lidi výzva jejich prostředí absolutně převálcuje.

Ale znamená to, že v „civilizovaných” částech světa neexistuje žádná výzva prostředí? Absolutně ne. Uvažme situaci mladého umělce z Terre Haute v Indianě, který se přestěhoval do města New York. Běžný pozorovatel by mohl říct, že se přestěhoval z důvodu, že v Terre Haute nebyla žádná výzva v jeho prostředí. Nikoli, opět zde bylo výzvy příliš.

Tento člověk se rozhodl být malířem zejména proto, že se nebyl schopen vyrovnat s tím, že by měl pracovat ve skladu s potravinami s tím samým člověkem, který ho tloukl ve školce, tloukl ho na základní škole a tloukl ho na střední škole. Pomyšlení, že by musel pracovat s tímto člověkem každý den, pro něho bylo příliš velká výzva. Tak se stal malířem, ale nikdo v Terre Haute si nekoupil jeho obrazy a nikdo v to, co dělal, nevěřil. Neměl tam žádnou budoucnost. Neustále hladověl a své obci nebyl schopen žádným způsobem přispívat. To bylo velmi nepřátelské prostředí. Tak se přestěhoval do přátelštějšího – do Greenwich Village. Raději by umřel tiše hlady v Greenwich Village než být neustále k smrti ohrožován v Terre Haute v Indianě.

Docházíme tak k závěru, že pokud jedinec – ať bílý, černý, rudý či žlutý – není schopen naplnit svůj vlastní osud, musí se nalézat v prostředí, které mu připadá zdrcující. A to, jak takové prostředí zvládá, musí být pro jeho přežití nedostatečné. Jeho existence je natolik apatická nebo nešťastná, nakolik mu připadá prostředí zdrcující.

Proč by pak ale lidé vyvíjeli takové úsilí, aby vytvářeli prostředí nebezpečnějším, než opravdu je?

Obchodníci s chaosom

Existují tací, které bychom mohli nazvat „obchodníci s chaosem”. Jsou to lidé, kteří chtějí, aby prostředí vypadalo opravdu velmi, velmi znepokojivě. Jsou to lidé, kteří si myslí, že získají nějakou výhodu, pokud způsobí, že prostředí bude vypadat hrozivěji.

Očividný příklad můžeme vidět v novinách. V novinách nenajdete žádné dobré zprávy. Novináři strkají prostředí lidem pod nos a říkají: „Podívej, jak je nebezpečné! Podívej, jak je drtivé! Podívej, jak je hrozivé!” Nejenže píší jen o těch nestrašnějších novinkách, ale také z nich dělají senzace tím, že je dělají ještě horší, než ve skutečnosti jsou. Jaký další důkaz ještě chcete o jejich záměru? Toto je obchodník s chaosem. Je placen tak dobře, jak hrozivým prostředí udělá. Přát si dobré zprávy je ve společnosti, kde vládnou obchodníci s chaosem, šíleně odvážné.

Obchodník s chaosem má mnoho přívrženců mezi lidmi, kteří mají své vlastní zájmy.

A nemyslete si, že to, že nynější právní systém vezme nebezpečného zločince, uvrhne ho do vězení, kde ho učiní ještě antisociálnějším a nebezpečnějším, a pak ho vypustí do společnosti, je náhoda. Čím více zločinu, tím více je třeba policistů.

Představy tohoto druhu jsou ve společnosti značně rozšířené. To nejsou pouze novinoví reportéři nebo politici. Někteří jedinci se na tom také podílejí.

Mnoho lidí stráví celý svůj život jako profesionální obchodníci s chaosem. Straší k smrti ty kolem sebe. Jejich procentuální zastoupení může být až tak jeden ze čtyř. Například žena v domácnosti, která se chová ve svém okolí jako obchodník s chaosem, smýšlí o svém manželovi: „Pokud se mi podaří udržet Jindřicha dostatečně ustrašeného a ustaraného, udělá, co mu řeknu.” Její činnosti se zakládají na myšlence, že je nutné šířit zmatek a rozčilení. Ale zároveň s tím přichází úvaha: ,,Jak to, že sa Jindřichovi nedaří?” Samozřejmě, ona způsobuje, že je nemocný.

Pravdou je však toto: prostředí není nikdy tak nebezpečné, jak je děláno, aby vypadalo. Naopak, velké množství lidí a ohromné částky peněz nebezpečné prostředí vyrábí. Ve skutečnosti byla v roce 1960 ohromná část státního rozpočtu Spojených států určena pro atomovou válku. Ale pokud by tuto hrozbu nevyvinuli, neexistovala by. Peníze, které tento horor přivedly na svět, jej čile dál podporovaly.

Vytvoření mírumilovného prostředí tedy není ku prospěchu těm, jejichž příjem, uznáni nebo veřejný zájem závisí na množství vytvořeného neklidu.

Uklidňující vliv

Vlastní zájmy těch, kteří podporují neklidné prostředí, se brání čemukoli, co má tendenci uklidňovat nebo mít za následek klidné prostředí.

Do té míry, do jaké Scientologie v nějaké oblasti postupuje, se prostředí stává klidnějším a klidnějším. Nikoli méně dobrodružné, ale klidnější. Jinak řečeno, potenciální nepřátelské, nedostupné, nedotknutelné hrozby se v prostředí snižují. Někdo, kdo zná více sebe, druhé a život, kdo lépe chápe situace, má ve svém okolí méně problémů. I když může jít jen o malé sníženi, přece jenom je to sníženi.

Noviny môžu mať deprimujúci vplyv na človeka.

Pretože v drvivej väčšine pracujú so zlými správami, prezentujú všeobecne bezútešný obraz sveta.

Človek si môže zlé správy “nosiť so sebou” a mať negatívne skreslenú predstavu o svojom okolí, ktoré môže byť celkom pokojné.

Dokonce i ten, kdo o Scientologii slyšel velmi málo, má ve svém prostředí méně neklidu. Jedinec, který je méně ohrožen prostředím, má tendenci ožívat. Stává se méně apatický a myslí si, že může s věcmi v životě něco udělat. Může v okolním světě dosáhnout trochu dál. A tudíž může mít uklidňující vliv na své bezprostřední okolí.

Obrázek

A jak by toto postupovalo dále, existovalo by více a více jedinců, kteří by mohli přinášet stále více klidu do prostředí nebo zvládat věci mnohem lépe. Chaotické věci jsou pouze ty, které nejsou zvládnuty. To by vyústilo v situaci, kde by nebezpečné prostředí zcela vymizelo. Toto zdrcující, přespříliš mocné prostředí by bylo stále více „ochočené”. Lidé by se méně a méně obávali. Měli byste stále více příležitostí zvládat skutečně existující problémy, místo těch, které si lidé vymýšlejí, aby z nich vytěžili peníze. To by byla jiná společnost.

Obchodník s chaosem však uklidňující vlivy nemá rád. Bude bojovat s čímkoli, co zmenšuje rozruch a neklid v prostředí.

Například manželka má manžela úplně pod pantoflem. Udržuje ho ve dne v noci vystrašeného a v obavách.

Pokud se manžel nyní zabývá nějakou činností, která vnáší více klidu do prostředí, manželka na to bude negativně reagovat. Pokud je méně rozrušen, je méně pod její kontrolou. Samozřejmě by bojovala proti tomu, co dělá jejího manžela klidnějším.

Ale rozruch a chaos se zhroutí tváří v tvář pravdě. To, co udržuje svět v nepřetržitém rozrušení, jsou lži. Uvedení pravdy do společnosti by vytvořilo klidnější prostředí, méně rozruchu, a tudíž méně věcí, které by mohli obchodníci s chaosem ze společnosti získat svými podvodnými prostředky.

Spôsoby ako zmenšiť hrozbu

Lidé hledají méně ohrožující prostředí nebo přinejmenším způsob, jak lépe snášet prostředí, ve kterém žijí.

Pojetí nebezpečného prostředí bude jedinci srozumitelné bez ohledu na to, v jak hrubých rysech je mu toto pojetí vysvětleno. Už jen představa, že považuje prostředí za nebezpečné a zdrcující a že vůbec neví, odkud toto nebezpečí přichází, je nesmírnou moudrostí.

Stahování se z velice ohrožujícího prostředí, které ho může každým okamžikem přemoci, neschopnost pokročit směrem k větší odolnosti nebo síle a zvládnout toto ohrožující prostředí – to je jeho život.

Úroveň jeho zdraví, duševního zdraví, aktivity a úroveň jeho ambicí, to vše je řízeno jeho představou nebezpečnosti prostředí.

V našem prostředí existují oblasti, které jsou opravdu nebezpečné. Ale existují také oblasti vytvářené tak, aby vypadaly nebezpečnější, než skutečně jsou.

Tudíž, jestliže člověka přimějeme, aby tyto úseky svého prostředí prozkoumal, může sám pocítit, že prostředí není tak nebezpečné, jak je vytvářeno, aby vypadalo. A se zvýšenou sebedůvěrou ve své schopnosti zvládnout přinejmenším tyto úseky svého prostředí vzroste zároveň úroveň jeho zdraví, pohody, duševního zdraví a aktivity.

Existuje několik jednoduchých postupů, které mohou jedinci pomoci zvýšit kontrolu nad svým prostředím. Hlavní otázkou všech těchto technik je: ,,Jaká část prostředí není ohrožující?” Pokud dosáhnete toho, aby jedinec dokázal rozlišovat a zjistil, že existuji některé části prostředí, které nejsou ohrožující, bude to pro něj značným přínosem.

Co bude jedinec na této úrovni očekávat? Může to být něco velice nepatrného – bude si přát, aby prostě nebyl tolik vyděšený, když zazvoní zvonek u dveří. To zní jako malinkaté zlepšení, nicméně jemu by to bylo velice reálné.

Může pouze chtít zvládnout to, že když se ráno probudí, nebude mít ten mučivý pocit, že se stane něco strašného, když vstane z postele – a možná ani neočekává, že ten pocit úplně zmizí, ale doufá, že se zmírní.

Takové věci by pro něj znamenaly opravdový zisk a byl by z nich šťastný. A zajímavé na tom je to, že zisky, které opravdu prožije, budou ve většině případů daleko přesahovat jeho očekávání.

Zde jsou postupy, které můžete použít, abyste toho dosáhli:

1. Najděte něco, co není hrozbou

Když je osoba příliš rozčilená nebo zmatená, člověk ji může nechat rozhlédnout se po svém okolí a najít něco, co pro ni není hrozbou. Pokračujte v tom tak dlouho, až je osoba velmi šťastná nebo pocítí úlevu a uvědomí si něco nového o sobě samé, o prostředí nebo životě obecně.

Člověk může tuto techniku použít také přímo sám na sobě. Například může být ve své kanceláři a dělat si s něčím velké starosti. Může sedět u svého stolu s vršící se hromadou papírů. Všechno se zdá být v neskutečném zmatku a on si připadá úplně „převálcovaný”. Člověk sám by měl být schopen se podívat na papíry na stole (zdroj hrozby) a najít na nich něco, co není hrozbou. Takovýto objev hrozbu vyváží.

2. Nečtěte noviny

Tento způsob je velmi jednoduchý. Řekněte dotyčnému: „Nečti dva týdny noviny a uvidíš, jestli se budeš cítit lépe.“

Jestliže dva týdny nebude číst noviny, tak se samozřejmě bude cítit lépe.

Poté mu řekněte: „Nyní týden noviny čti a ke konci týdne uvidíš, že se budeš cítit hůř. Potom se rozhodni, zda bys měl novinám věnovat pozornost, nebo ne.“

Toto můžete osobě navrhnout jako jednoduchý pokus. Není to dokonce ani drahý pokus – vyjde to ve skutečnosti levněji noviny nekupovat než je kupovat.
Je to velmi jednoduchá, ale velice účinná akce, která může u osoby velmi výrazně změnit jeji pohled na život.

3. Jít na procházku

Další způsob, jak nechat osobu podívat se na prostředí a objevit, že není tak hrozivé, je technika nazvaná: ,,Jít na procházku.” Když se osoba cítí špatně, nechte ji jít na procházku a dívat se na věci kolem sebe.

Snahou je pouze přimět jedince, aby prozkoumal prostředí a zjistil, že je alespoň o trochu bezpečnější. Člověk pouze chce, aby se osoba dívala a zjistila, jestli je prostředí opravdu tak hrozivé, jak vypadá.

,,Jdi se projít a dívej se na věci kolem sebe“ je ta nejjednodušší rada, kterou byste komukoli mohli dát. Ale když ji osoba provede, je téměř jisté, že to bude mít výsledky. Je to velice efektivní metoda.

4. Najděte něco, co vůči vám není nepřátelské

Existují lidé, kteří mají pocit, že každý v jejich okolí je k nim nepřátelský.

Pro takovou osobu existuje další technika, která zmenší její obavy.

Člověk by se mohl zeptat na kteroukoli z několika různých otázek, v závislosti na situaci. Příkladem takovýchto otázek jsou:

„Najdi něco, co lidé tady kolem říkají nebo dělají, co vůči tobě není nepřátelské.”

,,Existuje v této firmě jedna osoba, která vůči tobě není aktivně nepřaelská?”

,,Bylo dnes vysloveno něco, co nebylo přímo a bezprostředně vůči tobě nepřáelské?”

Ptejte se osoby na jednu z výše uvedených otázek (nebo podobnou otázku formulovanou tak, aby více odpovídala situaci dotyčného). Například se jí ptejte: „Existuje v této firmě jedna osoba, která vůči tobě není aktivně nepřátelská?”

Pokračujte s tím tak dlouho, až se osoba cítí lépe, je šťastnější a uvědomila si něco nového o sobě, prostředí nebo životě obecně.

5. Zvládání ztrát

Muž, který právě ztratil svoji dívku, nebo žena, která ztratila svého muže, pociťují hrozný smutek a ztrátu a vztahují to ke všemu. Ve skutečnosti to bude vypadat tak, že jim bude vše v prostředí připomínat jejich ztracenou lásku. Po nějakou dobu pro ně bude nemožné podívat se kolem sebe, aniž by jim něco tuto osobu nepřipomnělo.

Když něčí pozornost setrvává tíživě na nějakém jedinci, je téměř heroicky obtížné nespojovat vše s dotyčným jedincem. Trik je v tom, najít něco, co nepřipomíná tuto osobu, kterou on nebo ona ztratili. Člověk musí někdy hledat opravdu dlouho, aby něco našel.

Toto je způsob jak se vzpamatovat ze ztraceného milostného vztahu. Situace je ve skutečnosti jednoduchá: jedinec ztotožňuje vše ve svém prostředí se svým vnitřním neklidem. Nasměrování pozornosti této osoby k věcem, které s tím nejsou takto spojeny, a tím, že ji necháme najít věci, které jí tuto osobu aktivně nepřipomínají, člověk začíná rozlišovat tam, kde dříve věci jen ztotožňoval. A tam, kde je přítomno rozlišování, je možný návrat inteligence a rozumného úsudku.

Udělejte následující:

Povězte osobě, že jí hodláte pomoci. Řekněte jí: „Najdi něco, co ti nepřipomíná______(jméno člověka, kterou osoba ztratila).”

Opakujte tento povel a nechávejte osobu najít něco jiného, co jí toho člověka nepřipomíná, tak dlouho, dokud nemá poznání a nemá ohledně této situace lepší pocit.

Tento jednoduchý postup dokáže pomoci dotyčnému vzpamatovat se ze ztráty své lásky a začít znovu žít.

6. Uspořádání svého života

Necháme-li jedince naplánovat život, podle nějž by mohl žít klidně a neohrožován, stává se jeho život méně ohrožujícím.

Vezměme například chudáka chlapíka, který je neustále v jednom kole: musí si udržet práci, přestože není dobře placená, a nemá možnost získat lepší, protože když jí ztratí, cítí, že nebude schopen najit jinou nebo že nebude schopen přežít. Tento člověk se nachází v pasti, kterou sám vytvořil, a shledává toto prostředí velmi nepřátelským.

Nechte ho naplánovat život, který by nebyl tak hrozivý, bez ohledu na to, jak fantastický nebo zdánlivě nedosažitelný jeho plán je, a on bude schopen pokračovat ve své práci a bude přitom mnohem šťastnější a klidnější.

7. Přestaňte dělat věci, které vás rozčilují

Existuje další věc, která sestává jednoduše z toho, přimět osobu, aby přestala dělat ty věci nebo se přestala stýkat s těmi lidmi, kteří ji rozčilují.

Člověk by mu mohl říci: „Přestaň ve svém životě dělat některé z těch věcí, které té rozčilují.”

,,Kdo tě rozčiluje? Dobře, na chvíli se s nimi přestaň stýkat.”

,,Po jakých činnostech se cítiš hůře? Tak je prostě chvíli nedělej.”

,,Které věci ve tvém okolí pro tebe ve skutečnosti nejsou hrozbou? Dobrá, máš nějaké takové? Fajn. Buď s nimi v kontaktu. Věnuj jim více pozornosti.”

Toto prospěje dané osobě více, než si dokážeme představit.

Po tom, čo sa dvaja milenci rozišli, môže byť dotyčná osoba v stave, kedy jej všetko v okolí túto stratu pripomína.

Ale osobe môžeme pomôcť, aby sa z toho dostala. Ak môže nájsť v okolí niečo, čo jej túto stratenú lásku nepripomína. . .

. . .jej pozornosť sa môže odpútať a to jej umožní cítiť sa lepšie.